SaCH- 1.Kapitola (Nathan)

Nathan

Mrštil sem připravenou omáčkou přes půl kuchyně a musel přiznal sám sobě, že ještě stále nemám svůj hněv pod kontrolou.

,,Říkal jsem kurva, že v té omáčce má být šalotka, tak mi do prdele řekněte, co je na tom k nepochopení?”

Lidi, kteří se mnou dělali v kuchyni byly očividně neschopní idioti bez špetky znalosti francouzské kuchyně. Vzteky jsem se podíval na svého bratra Waytta, který stál opřený o výdej a nepokrytě se smál. Samozřejmě, že se ten parchant smál, v kuchyni se mnou nebyl. Restaurace s honosným názvem Passion na Piccadilly street patřila jak jemu, tak mě. Na rozdíl od něj jsem se necítil v kvádru, ale raději se zaparkoval za sporákem a vymýšlel ty nejlepší jídla na světě, které nám vynesli zatím jednu Michelinskou hvězdu. Chtěl jsem další a bojoval o ní už dva roky.

,,Co ty hodiny na zvládání nasranosti, chodíš na ně?” popíchl mě ten idiot.

,,No jo s radostí.” ušklíbl jsem se směrem k němu a odstrčil mladou holku od příprav omáček. ,,Vypadni, vezmi si věci ze skříňky, tady si skončila.”

,,Kvůli čemu?” podívala se na mě a v očích měla slzy.

,,Připravovala jsi tu omáčku nebo ne?” osopil jsem se na ní.

,,Ano, ale...”

,,Pak se nemáme dál o čem bavit. Šalotka tam chyběla a pokud si myslíš, že takovou chybu budu akceptovat tak se pleteš. Nejsem školní jídelna je to jasný? Požaduji tu lidi, kteří vědí, co mají dělat a neposerou moje recepty a ty jsi dokázala dosrat jednoduchou omáčku.“

S brekem utekla a zbytek personálu sklopil hlavy a radši se dal rychle do práce. Jo, byl jsem sráč, byly by všichni.

Nebyly jsme vyhlášení pro nic za nic.

,,Další holka, kterou si vyhodil. Tímhle stylem tu budeš za chvíli sám.” Rozesmál se Waytte.

,,Hale nemáš někde být?” osopil jsem se na něj.

,,Ne dneska nic nemám, navíc mě velice baví pozorovat tě, jak vyhazuješ personál, který jen tak mimochodem potřebuješ.”

,,Kdybys nebyl můj brácha narval bych ti rukojeť ty pánve hluboko do prdele.” mrkl jsem na něj. ,,Běž mi radši sehnat někoho schopného a ne další uřvanou ženskou.“

,,Jako kdyby se lidi do spolupráce s tebou hrnuli.” odfrkl si a konečně vypadnul.

,,Servis.” zařval jsem na personál a byl schopen vydat tu nejlepší Foyot omáčku jakou jsem uměl.

O čtyři a půl hodiny později jsem sundával pracovní triko a úhledně ho skládal do skříňky. Restaurace byla prázdná, kuchyně se uklízela a já se těšil na vanu jak malej kluk.

,,Hej Waytte jdu domů jsem dneska nějak K.O.” nakoukl jsem k bráchovi do kanceláře. ,,Doufám, že tu budu mít zítra někoho na omáčky.”

,,Nic neslibuju ale volal jsem člověku co přišel minulý týden o práci. Je prý nejlepší z nejlepších.” přikývl.

Protočil sem oči a zadíval se do těch jeho. ,,To bude zase nějaký koště po škole ne? Kdo se sám nazve nejlepší z nejlepších?”

,,Ty.” rozesmál se.

,,Ale já jsem.” pokrčil jsem rameny.

,,Tahle osoba bude asi taky. Je z Lemour de Grass, volal sem k nim, potvrdili mi to.”

,,Proč je pak teda bez práce?” nechápal sem.

,,Netuším, to už mi neřekli. Dozvěděl jsem se, že to byl vážně dříč s trochu výbušnosti, ale práce byla odvedená perfektně.”

,,Cítím v tom levárnu.” nakrčil sem nos.

,,Já cítím spálenou cibulku, jo počkej ty si vlastně ještě tady. Tak potom ten smrad dává smysl.”

,,Demente.” usmál jsem se. ,,Tak zítra, dobrou noc a pozdravuj Sophii.”

,,Vyřídím dobrou noc.”

,,Dobrou šéfe.” volali na mě kluci od myčky kterou ještě neměli douklizenou.

Kývl sem na ně hlavou a když sem procházel skladem čapl jsem na mrazáku položenou helmu od mojí motorky. Byl sem po dnešku unavený, ale spokojený s odvedenou prací.

Miloval jsem naši restauraci, byl to odkaz našeho otce, který ji otevřel po rozvodu s mámou. Když odešel do důchodu nechal v ní kralovat mně a bratra. Milerád jsem na sebe natáhl zástěru a začal čarovat, miloval jsem tu chvíli, kdy byla restaurace narvaná k prasknutí. Naši hosté čekali klidně i hodinu na to, až se uvolní místo. Bylo to euforické a přesně tak jsem to měl rád.